Když se otevřou dveře ambulance
Když se v ordinaci dětské psychiatrie otevřou dveře, nikdy jimi neprojde jen jedno dítě. I když fyzicky přijde samo, třeba dospívající, který trvá na tom, že rodiče zůstanou v čekárně, vždy s sebou přináší celý svůj svět. Přináší si pohledy, kterými se na něj doma dívají. Věty, které slýchá. Ticho, které doma panuje u večeře. Přináší si i to, co jeho rodiče sami kdysi prožili jako děti, aniž by o tom kdy někomu řekli.
Proto platí jedna z nejdůležitějších zásad našeho oboru: dítě nikdy neposuzujeme samotné. Posuzujeme ho v kontextu rodiny, ze které vyrůstá. Léčit jen dítě, vzít si ho stranou, „opravit“ a poslat zpátky domů, je jako léčit rybu a vrátit ji do stejné vody, která jí nedělala dobře. Tento text je o tom, proč to tak je, a co z toho plyne pro to, jak s dětmi a jejich rodiči pracujeme.
Dítě se rodí do už hotového příběhu
Možná to zní překvapivě, ale dítě nepřichází na svět do prázdna. Přichází do rodiny, která má svou historii dávno před jeho narozením. Rodiče mají své vlastní dětství, své rány, svá očekávání, své nevyslovené strachy. A dítě se do toho všeho narodí jako do prostředí, podobně jako se semínko zasadí do konkrétní půdy.
Psychoanalytička Selma Fraibergová pro to našla krásný obraz: mluvila o „duších v dětském pokoji“. Tím myslela, že nad kolébkou každého miminka se vznášejí stíny rodičovské minulosti. Někdy jsou to stíny laskavé. Ale někdy se stane, že rodič, který byl jako dítě sám opuštěný, vyděšený nebo přehlížený, tuto starou bolest nevědomky znovu přehrává se svým vlastním dítětem. Aniž by chtěl. Aniž by to tušil.
Fraibergová ale zjistila něco nesmírně důležitého a vlastně nadějného. Rozhodující totiž není, jestli rodič v dětství trpěl, to potkalo mnohé z nás. Rozhodující je, jestli má ke své bolesti přístup. Rodiče, kteří si pamatovali jen holá fakta („nebylo to lehké, ale zvládl jsem to“), ale byli odříznutí od toho, jak moc je to tehdy bolelo, předávali tu bolest dál svým dětem. Naopak rodiče, kteří dokázali skutečně cítit, jak těžké to pro ně jako pro děti bylo, své vlastní děti před tím chránili. Jakmile rodič znovu pocítí svou starou bolest, přestane ji nevědomky přenášet na potomka. To je obrovská zpráva: minulost není rozsudek.
Co je vlastně dobrý rodič
V psychoanalýze máme jeden velmi laskavý pojem. Pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott mluvil o „dostatečně dobré matce“ (a samozřejmě i otci). Všimněte si toho slova, dostatečně dobrá. Ne dokonalá. Dokonalý rodič totiž neexistuje a ani by dítěti neprospěl. Dítě nepotřebuje rodiče bez chyby. Potřebuje rodiče, který je tu spolehlivě, který ho udrží, Winnicott tomu říkal „držení“, a který občas selže přiměřeně, ne zničujícím způsobem. Právě v těch malých, snesitelných selháních se dítě učí, že svět nemusí být dokonalý, aby se v něm dalo žít.
Winnicott také pronesl jednu slavnou větu: „Něco jako kojenec neexistuje.“ Zní to provokativně, ale myslel tím, že malé dítě nemůžeme myslet samo o sobě, vždy existuje jen dvojice, dítě a jeho pečující osoba. Jsou jako spojené nádoby. A tady jsme přesně u jádra věci: pokud je dítě a rodič spojená nádoba, nemá smysl léčit jen jednu její polovinu.
Jak se v dítěti rodí klid
Britský psychoanalytik Wilfred Bion popsal něco, co dělá každá citlivá matka, aniž by o tom přemýšlela. Když malé dítě zaplaví něco, co neumí zvládnout, hlad, strach, vztek tak velký, že nemá jméno, nedokáže to v sobě samo „strávit“. Je toho na něj příliš. A tady přichází rodič. Dobrý rodič ten dětský děs jakoby přijme do sebe, v klidu ho „přečte“, uloží ho, a vrátí dítěti v podobě, která se dá unést: „Já vím, máš hlad, hned to bude, jsem tady.“ Dítě tu hrůzu pošle ven a dostane ji zpátky zpracovanou, pojmenovanou, snesitelnou.
Když se tohle opakuje znovu a znovu, dítě si tuto schopnost postupně zvnitřní. Naučí se klidnit samo sebe, ale jen proto, že ho předtím tisíckrát uklidnil někdo jiný. Pokud tato pomoc chybí, pokud rodič dětský strach buď vůbec nevpustí, nebo ho vrátí ještě zesílený o svou vlastní paniku, zůstane dítě s něčím, co Bion nazval „bezejmenným děsem“, s úzkostí, která nemá tvar a kterou nelze uchopit.
Vidět dítě „v hlavě“
Novější výzkumy psychoanalytika Petera Fonagyho dokázaly měřit to, co dřív bylo jen klinickou intuicí. Ukázalo se, že děti se nejlépe vyvíjejí, když je jejich rodič schopen vidět za jejich chováním vnitřní svět, záměry, pocity, přání. Když plačící dítě není pro rodiče jen „otravné“, ale „smutné, protože mu něco chybí“. Když vzdorující puberťák není „drzý spratek“, ale „někdo, kdo se zoufale snaží být sám sebou“. Tahle schopnost, vidět dítě jako bytost s vlastní myslí, předává dítěti schopnost rozumět sobě i druhým. A funguje to i jako ochrana: rodič s těžkou minulostí, který si zachoval tuto schopnost vidět druhého „v hlavě“, svou bolest dál nepřenáší.
Trauma není vždy jen to, co se stalo
A teď se dostáváme k něčemu, co bych ráda zdůraznila, protože se na to často zapomíná.
Když se řekne trauma, většina lidí si představí něco, co se stalo, bití, křik, nějakou hroznou událost. Ano, to vše traumatem je. Ale trauma má i druhou, tišší podobu, kterou je mnohem těžší rozpoznat: trauma je někdy také to, co se nestalo. To, co dítě nedostalo a nedostává.
Není to rána, je to prázdno. Není to přítomnost něčeho zlého, je to nepřítomnost něčeho dobrého. Dítě, které nikdo neuhodil, ale které také nikdo neutěšil. Dítě, na které nikdo nekřičel, ale na které se také nikdo neusmál. Dítě vyrůstající vedle rodiče, který je fyzicky doma, ale duší kdesi daleko, pohlcený vlastní depresí, smutkem nebo prázdnotou. Francouzský psychoanalytik André Green pro to měl výstižný pojem „mrtvá matka“, nemyslel tím matku zesnulou, ale matku citově nepřítomnou, jejíž chlad se dítě nevědomky naučí nosit v sobě.
Tyto děti často nemají co „vyprávět“. Nestala se jim žádná dramatická událost, na kterou by se dalo ukázat prstem. A přesto v sobě nesou hlubokou ránu, ránu z toho, co jim chybělo. A protože ta rána nemá příběh, bývá nejhůře vidět a nejdéle se hojí.
Proč neléčíme dítě bez rodičů
Z toho všeho plyne několik zásad, kterými se snažím řídit a o kterých jsem přesvědčená.
Symptom dítěte je často sdělením celé rodiny. Noční děsy, mlčení, bolesti břicha bez fyzické příčiny, problémy s jídlem, to vše nemusí být „porucha jednoho dítěte“. Bývá to spíš místo, kde se zhmotní napětí, které visí ve vzduchu celé rodiny a které nikdo nahlas nepojmenoval. Otázka pak nezní jen „co tomu dítěti je?“, ale také „co to dítě za rodinu nese?“
Léčíme dvojici, ne jen dítě. Zvlášť u malých dětí má často mnohem větší smysl pracovat s rodičem a dítětem společně než s dítětem o samotě. Cílem nebývá někoho obviňovat, naopak. Jde o to pomoci rodiči propojit jeho dnešní bezmoc nebo podráždění vůči dítěti s jeho vlastní starou bolestí, a tím to staré nevědomé přehrávání zastavit.
Nestavíme se do role „lepšího rodiče“. Tohle je velké pokušení a velká chyba. Když vidíme dítě v prostředí, které mu nedává, co by mělo, je strašně snadné si v duchu říct „já bych to dělala líp“ a postavit se proti rodiči. Jenže, a tady musím být upřímná, mně se to píše snadno. Já to dítě uvidím na hodinu týdně. Ten rodič s ním žije každý den, se vší svou únavou, vlastními ranami a limity. A hlavně: to dítě s tím rodičem bude žít dál i potom, co naše sezení skončí. Když rodiče porazím, neporazím jeho limity, jen oslabím jediný vztah, který dítě má. Mnohem cennější než vyměnit rodiče je pomoci tomu skutečnému, aby zvládl o kousek víc.
Neoddělujeme dítě od rodiče předčasně. Jsou samozřejmě situace, kdy je dítě v ohrožení a oddělení je nezbytné, to je jiná kapitola. Ale tam, kde dítě jen naráží na limity svého rodiče, není řešením ho od rodiče odtrhnout. Ten vztah, byť nedokonalý, je tím nejdůležitějším, co dítě má. Naším úkolem není rodinu rozpojit, ale rozšířit její kapacitu, pomoci rodiči, aby svému dítěti dokázal dát aspoň o trochu víc z toho, co potřebuje.
Závěrem
Dítě je jako rostlina, která roste v určité půdě. Můžeme léčit jeho zvadlé listy, ale dokud nezměníme něco v půdě, ve vztazích, v tom, co se dítěti dostává a čeho se mu nedostává, vrátí se symptomy znovu. Proto se v dětské psychiatrii nikdy nedíváme jen na dítě. Díváme se na celý prostor kolem něj. A nejlaskavější a zároveň nejúčinnější, co můžeme udělat, není vzít dítě rodičům, ale pomoci rodičům, aby svému dítěti mohli být dostatečně dobrým domovem, i se všemi svými limity.
Protože dítě nikdy nepřijde samo. A nikdy samo neodejde.