Do ordinace často přichází dívka, která na první pohled nepůsobí nijak nápadně. Sedí tiše, je vyčerpaná, možná lehce ostražitá, ale ochotná mluvit. Nevyčnívá. Ve škole funguje. Nezlobí. A přesto v sobě nese něco, co už dlouho přesahuje její možnosti to unést.
Tahle dívka není výjimkou. Je jedním z nejčastějších obrazů, se kterými se v dětské a adolescentní psychiatrii setkávám. Nejde o extrémní případ. Jde o opakující se vzorec.
Sebepoškozování
Velmi často má za sebou sebepoškozování. Někdy poprvé už v mladším školním věku, jindy až v pubertě. Často se k němu vrací po období zdánlivého klidu. Ne proto, že by chtěla zemřít, ale proto, že bolest uvnitř je tak silná, že potřebuje ven. Do něčeho konkrétního, hmatatelného, ovladatelného.
Sebepoškození jí paradoxně přináší úlevu. Na chvíli se zastaví chaos, úzkost, třes i pláč. Tělesná bolest přebije bolest psychickou. Právě proto se k němu psychika znovu a znovu vrací a právě proto má někdy až charakter závislosti. Zvenčí to působí nepochopitelně. Zevnitř je to často jediný způsob, jak situaci přežít.
Typickým rysem této pacientky není jen smutek, ale hluboká vnitřní prázdnota. Pocit, že nic netěší. Že energie mizí. Že soustředění ve škole je nemožné. Spánek je narušený, úzkosti se objevují i v běžných situacích. Přidávají se panické ataky a potíže s jídlem. Někdy nejí celé dny, jindy se přejídá. Ne proto, že by chtěla hubnout, ale proto, že její tělo i psychika ztratily rytmus.
Rodiče často říkají, že si ničeho nevšimli. Že to přišlo náhle. Že puberta je těžká. Že škrábance byly od kočky. Jenže tyto potíže obvykle nevznikají z ničeho.
Co je pod povrchem?
Když se díváme pod povrch, velmi často nacházíme dlouhodobý nedostatek emoční opory. Dívku, která se necítila skutečně chráněná. Která v konfliktech zůstávala sama. Která se postupně naučila, že její pocity jsou přehnané, obtěžující nebo špatné. Někdy zaznívají věty, které se zapíšou hluboko a zůstanou tam roky. Věty, které v krizi místo opory přinesou definitivní potvrzení toho, že na ní nezáleží.
Postupně se vytváří vnitřní svět, ve kterém není bezpečno. Svět, ve kterém chybí uklidňující hlas. Svět, ve kterém převažuje kritika, vina a stud. Dospívání je přitom období, kdy by se měl člověk začít opírat o vztahy a budovat vlastní stabilitu. U těchto dívek se často děje opak. Navenek fungují, uvnitř se rozpadají.
Sebepoškozování, úzkosti a panické ataky pak nejsou problémem samy o sobě. Jsou řešením, které si psychika našla v situaci, kdy jiné řešení nebylo k dispozici.
Jak vypadá léčba?
Práce s touto pacientkou vyžaduje čas a vztah. Nejde jen o odstranění symptomů. Jde o to, aby poprvé zažila bezpečný prostor, ve kterém je její bolest slyšená, přijatá a pojmenovaná. Aby se postupně naučila převádět to, co se děje uvnitř, do slov a nemusela to řešit tělem. Stejně důležitá je práce s rodinou a porozumění tomu, jak reakce dospělých formují vnitřní svět dítěte.
Tento text je úvodem do tématu. Otevřením obrazu nejčastější pacientky, se kterou se v praxi setkávám. Ve videu Nejčastější pacientka, které je dostupné na Herohero jdu mnohem hlouběji. Vysvětluji celý vývoj obtíží, jejich psychologickou logiku i terapeutické souvislosti.
Pokud chcete porozumět tomu, co se za podobnými potížemi skutečně skrývá a jak s nimi lze pracovat, celý obsah najdete v placené části s názvem:
NEJČASTĚJŠÍ PACIENTKA v ordinaci dětské psychiatrie, rok 2025
V tomto videu sdílím příběh pacientky, čtrnáctileté dívky, která prochází obdobím intenzivního psychického stresu. Ukázka zachycuje, jak se potíže mohou postupně vyvíjet a jaké pocity a myšlenky mohou s tímto chováním souviset.
MUDr. Andrea Efremova, Ph.D. a tým Brain Doctor